Upíří deníky - Temné shledání Kapitola 15 Část 2

21. července 2010 v 18:20 | Anduskaandy |  The Vampire Diaries - Knihy
15.KAPIOTLA, ČÁST 2

Přicházejí. Přicházejí zpoza řeky, kde leží starý hřbitov. Přicházejí z lesů, kde bylo vykopáno nespočet provizorních hrobů, aby se mrtví uložili dříve, než začnou tlít. Neklidné duše vojáků, kteří tu bojovali a umírali během občanské války. Nadpřirozená armáda odpovídá na její volání o pomoc.
Vynořovali se odevšad. A byly jich stovky.
Bonnie už dokázala rozeznat tváře. Mlhavé postavy se vyplnily bledými odstíny barev, jako když vymalujete omalovánku vodovkami. Viděla záblesky modré a lesklou šedou. Byli tu vojáci Unie i Konfederace. Bonnie si všimla tu pistole zaražené za opaskem, tu záblesku zdobeného meče. Prýmky na rukávech. Rozježený tmavý vous a pak další - bílý, dlouhý a udržovaný. Malé postavy, dětské postavy, s temnými dírami místo očí a s bubny zavěšenými u pasu.
"Ach bože," zašeptala. "Ach
bože." Ale nebylo to naříkání, spíš modlitba.
Ne že by z nich neměla strach, to měla. Bylo to, jako by se každá noční můra, která se jí zdála o starém hřbitově, naplnila. Jako první sen, který se jí zdál o Eleně, kdy z temných děr v zemi začala vylézat různá stvoření; jenže tahle stvoření se neplazila, ale
vznášela,
klouzala a svíjela se, dokud nenabyla lidské podoby. Všechno, co kdy Bonnie cítila na starém hřbitově - že je živý a plný přihlížejících očí, že za jeho čekající nehybností číhají jakési mocné Síly - se ukázalo jako skutečnost. Země Fell's Church vydala své krvavé vzpomínky. Duchové těch, kdo tu zemřeli, znovu povstali.
A Bonnie cítila jejich hněv. Děsilo ji to, ale ty postavy v ní probouzely ještě další pocity, které ji přiměly zadržet dech a chytit se pevně Stefanovy ruky. Protože ta mlžná armáda měla svého vůdce.
Jedna z postav se vznášela před ostatními a byla nejblíže místu, kde stál Klaus. Zatím neměla ještě pořádný tvar ani obrys, ale oslnivě zářila a blikotala bledě zlatým světlem jako svíce. Pak, přímo před Bonniinýma očima, se najednou zhmotnila ve vzduchu a každou vteřinou zářila oslnivěji tím nezemským světlem. Byla jasnější než okolní ohně. Byla tak zářivá, že Klaus polekaně ucouvl a Bonnie zamrkala, ale když se otočila za podivným hlubokým zvukem, uviděla, že Stefan zírá přímo do světla - beze strachu a s doširoka rozevřenýma očima. A že se mírně usmívá, skoro neznatelně, jako by byl šťastný, že tohle je ta poslední věc, kterou uvidí.
A Bonnie už měla jistotu.
Klaus upustil hůl. Odvrátil se od Bonnie a Stefana, aby čelil oné světelné bytosti, která se vznášela nad mýtinou jako anděl pomsty. Elena na něj shlížela a zlaté vlasy jí povlávaly v neznatelném vánku.
"Ona přišla," zašeptala Bonnie.
"Požádalas ji o to," zamumlal Stefan. Hlas mu přešel do namáhavého sípání, jak bojoval o dech, ale stále se usmíval. Pohled měl vyrovnaný a klidný.
"Odstup od nich," vyzvala Elena Klause. Bonnie slyšela její hlas zároveň v uších i v mysli. Bylo to jako hra desítek zvonků, které jsou zároveň blízko i daleko. "Je po všem, Klausi."
Ale Klaus se rychle vzchopil. Bonnie viděla, jak se zhluboka nadechl a poprvé si všimla obrovské díry vzadu na plášti, tam, kde jím proniklo jasanové kopí. Plášť byl zakrvácený a teď, když Klaus rozhodil rukama, začala vytékat čerstvá krev.
"Myslíš, že se tě bojím?" zařval. Otočil se a řehtal se sinalým postavám do tváří. "Myslíte, že se bojím vás? Jste mrtví! Jste jen prach ve větru! Nemůžete se mě dotknout!"
"Mýlíš se," řekla mu Elena svým zvonkovým hlasem.
"Já jsem jeden ze Starobylých! Patřím mezi První! Víš, co to znamená?" Klaus se znovu obrátil a oslovil je všechny. Jeho oči odrážely část svitu ohňů. "Já jsem nikdy neumřel. Každý z vás tady chcípnul, vy přehlídko strašidel! Ale já ne. Smrt na mě nemůže vztáhnout ruku. Jsemneporazitelný!"
Poslední slovo vykřikl tak hlasitě, že se odrazilo ozvěnou mezi stromy.Neporazitelnýneporazitelnýneporazitelný. Bonnie slyšela, jak postupně zaniká ve zvucích hladového ohně.
Elena počkala, dokud poslední ozvěna neodumřela. Pak prostě odpověděla: "Ne úplně." Otočila se a pohlédla na mlžné postavy kolem: "On se chystá tady prolévat další krev."
Promluvil další hlas, dutý hlas, který plynul jako proud studené vody: "Já říkám, že už bylo dost zabíjení." Byl to voják Unie s dvojitou řadou knoflíků na uniformě.
"Víc než dost," přidal se další hlas, který zněl jako dunění vzdálených bubnů. Voják Konfederace, s bajonetem v ruce.
"Přišel čas, aby to už někdo zastavil," prohlásil starý muž v uniformě Konfederace z podomácku barvené látky.
"Nemůžeme dovolit, aby to pokračovalo," přidal se malý chlapec, bubeník, s černými otvory místo očí.
"Nebude více prolévána krev!" zvolalo několik hlasů společně. "Nebude více zabíjení!" Výkřiky se ozývaly ze všech stran, až síla jejich křiku přehlušila i zvuky ohně. "Nebude více krveprolití!"
"Nemůžete na mě vztáhnout ruku!
Vy mě nemůžete zabít!"
"Na něj, vezmem si ho, chlapci!"
Bonnie nevěděla, kdo vydal ten poslední příkaz. Ale poslechli ho všichni, vojáci Unie i vojáci Konfederace zajedno. Povstali, vznášeli se a přecházeli z postav opět v mlhu - v temnou mlhu s tisíci rukou. Snesli se na Klause jako vlna z oceánu, smetli ho a uchvátili mezi sebe. Každá z těch rukou pevně držela, a ačkoli Klaus vzdoroval vší silou a mlátil rukama nohama, bylo jich na něj příliš mnoho. Ve vteřině byl přemožen, obklopen a pohlcen temnou mlhou. Ta se pak zvedla a vířila jako tornádo, z kterého bylo slyšet Klausovy výkřiky jen velmi slabě.
"Nemůžete mě zabít! Jsem nesmrtelný!"
Mlžný vír zmizel do temnot, Bonnii z dohledu. Následovali jej zbylí duchové jako ocas komety, vyřítili se k noční obloze.
"Kam ho vlečou?" Bonnie to nechtěla říct nahlas; prostě jí to vypadlo z pusy, aniž přemýšlela. Ale Elena ji slyšela.
"Tam, kde už nikomu neublíží," odpověděla a výraz její tváře zarazil Bonnii další otázky v hrdle.
Z druhé strany mýtiny se ozvalo kvílivé zafňukání. Bonnie se otočila a uviděla Tylera v jeho příšerné, napůl lidské a napůl vlčí podobě, jak se zvedá na nohy. Nebylo ani zapotřebí Carolinina klacku. Zíral na Elenu a na pár posledních zbylých duchů a breptal.
"Nechci, aby mě taky odnesli! Nenech je mě odnést!"
Než mu mohla Elena odpovědět, otočil se na patě. Na okamžik si měřil pohledem oheň, který mu sahal až nad hlavu, a pak se vrhl přímo do plamenů a proskočil do lesa za nimi. Mezerou mezi šlehajícími plameny Bonnie zahlédla, jak dopadl na zem, chvíli se tam převaloval, aby uhasil hořící srst, a potom se zdvihl a uháněl pryč. Pak oheň zaplápolal výš a už nic neviděla.
Ale na něco si vzpomněla: Meredith - a Matt. Meredith ležela s hlavou opřenou u Caroline v klíně a dívala se. Matt stále ještě ležel na zádech, kde padl. Byl zraněný, ale ne tak hrozně jako Stefan.
"Eleno," oslovila Bonnie světelnou bytost a jen pohledem ukázala na Stefana.
Záře se přiblížila. Stefan ani nemrkl. Díval se přímo do oslňujícího světla a usmíval se. "Teď jsme ho konečně zastavili. Díky tobě."
"To Bonnie nás zavolala. A nemohla by to učinit ve správný čas a na správném místě, kdyby nebylo tebe a ostatních."
"Pokoušel jsem se dodržet svůj slib."
"Já vím, Stefane."
Bonnii se tón rozhovoru vůbec nelíbil. Znělo to až příliš jako loučení. Loučení navždy. Vzpomněla si na svá vlastní slova:
Mohl by přijít na úplně jiné místo - nebo prostě odejít.
A ona nechtěla, aby Stefan odešel, ať už tak, nebo onak. Určitě by někdo, kdo se tolik podobá andělu…
"Eleno," vmísila se, "nemůžeš… něco udělat? Nemůžeš mu pomoct?" Hlas se jí třásl.
Elena se obrátila k Bonnii a její výraz, něžný, ale tak přesmutný, ji ještě více vystrašil. Někoho jí připomněl - a pak si vzpomněla. Honorii Fellovou. Honoriiny oči se také dívaly takhle, jako kdyby viděly nevyhnutelnou nespravedlnost světa. Nespravedlnost a všechny věci, které by neměly být, ale jsou.
"Něco udělat můžu," odpověděla. "Ale nevím, jestli je to taková pomoc, o kterou by stál." Otočila se zpátky ke Stefanovi. "Stefane, můžu vyléčit to, co ti udělal Klaus. Dnes v noci mám tolik Sil. Ale nedokážu vyléčit to, co udělala Katherine."
Bonniin otupělý mozek s tou větou chvíli zápasil, než se jí rozsvítilo. Co udělala Katherine? Ale z Katherinina mučení v hrobce se Stefan zotavil už před mnoha měsíci. Pak pochopila. Elena mluví o tom, co Katherine udělala předtím - učinila ze Stefana upíra.
"Už je to příliš dlouho," odpověděl Stefan Eleně. "Kdybys vyléčila i
to, zbyla by ze mě jenom hromádka prachu."
"Ano." Elena už se neusmívala, jen se na něj upřeně dívala. "Přeješ si moji pomoc, Stefane?"
"Pokračovat v životě na tomhle světě plném stínů…" Stefanův hlas už byl jen šepot a v zelených očích měl vzdálený pohled. Bonnie měla chuť s ním zatřást.
Žij,
křičela na něj v duchu, ale neodvážila se to říct nahlas ze strachu, že by ho přiměla k právě opačnému rozhodnutí. Pak si vzpomněla na něco dalšího.
"Musíš se alespoň pokusit," připomněla mu a oba na ni pohlédli. Vracela jim pohled s tvrdohlavě vystrčenou bradou a pak si všimla, že se Elena začíná usmívat. Elena se obrátila ke Stefanovi a náznak úsměvu se objevil i na jeho rtech.
"Ano," souhlasil tiše a pak řekl Eleně: "Přeju si tvoji pomoc."
Sklonila se k němu a políbila ho.
Bonnie viděla, jak záře z ní plyne ke Stefanovi jako řeka jiskřivého světla, které ho pomalu obklopilo. Zalévalo ho podobně, jako předtím temná mlha obklopovala Klause - jako kaskáda démantů, až celé jeho tělo zářilo stejně jako Elenino. Bonnie měla na okamžik pocit, že vidí, jak se mu rozžhavila krev v těle a jak proudí každičkou cévou i žilkou a uzdravuje vše, čeho se dotkne. Pak se záře změnila na zlatavou auru a vsákla se Stefanovi do kůže. Košili měl stále rozedranou, ale pod ní byla hladká a pevná tkáň. Bonnii se rozšířily oči údivem. Nedokázala si pomoci, musela natáhnout ruku a dotknout se toho zázraku.
Cítila úplně normální kůži. Ty příšerné rány byly pryč.
Rozesmála se radostí a vzrušením, ale pak zavzlykala a vzhlédla: "Eleno… Meredith taky…"
Světelná bytost, kterou se teď Elena stala, už byla na cestě přes mýtinu. Meredith k ní vzhlédla z Carolinina klína.
"Ahoj, Eleno," řekla skoro normálně, až na to, že měla hrozně slabý hlas.
Elena se sklonila a políbila ji. Záře opět plynula a zahalila Meredith. A když pohasla, Meredith se dokázala postavit na nohy.
Pak Elena vyléčila stejně i Matta, který se konečně probudil. Byl zmatený, ale bdělý. Políbila i Caroline, a ta se přestala třást a napřímila se.
Pak přešla k Damonovi.
Stále ležel tam, kde padl. Duchové ho obešli a nebrali ho na vědomí. Elenina záře se nad ním vznášela. Pak vztáhla jednu jiskřivou ruku a dotkla se jeho vlasů. Naklonila se a políbila tu tvář spočívající na zemi.
Když jiskřivá záře pohasla, Damon se posadil a potřásl hlavou. Jak zahlédl Elenu, ztuhl. Pak se postavil, každý pohyb pečlivě provedený a ovládaný. Neřekl vůbec nic, jen přihlížel, jak se Elena znovu obrátila ke Stefanovi.
Jeho postava se rýsovala jako silueta proti ohni. Bonnie předtím nevnímala, jak se rudá záře rozrostla - téměř obklopovala Elenino zlatavé světlo. Ale teď si toho všimla a polekalo ji to.
"Můj poslední dar pro vás," řekla Elena a začalo pršet.
Nebyla to bouřka s hromy a blesky, ale pořádný bubnující déšť, který všechno důkladně promočil - včetně Bonnie - a udusil oheň. Byl osvěžující a chladivý a odplavil všechnu tu hrůzu posledních hodin. Smyl z mýtiny všechno, co se tu odehrálo. Bonnie k němu zvedla tvář, zavřela oči a pocítila touhu vztáhnout paže a ten déšť obejmout. Když nakonec polevil, podívala se na Elenu.
Elena hleděla na Stefana a už se neusmívala. Žal beze slov jí opět čišel z tváře.
"Je půlnoc," oznámila. "A já musím jít."
Bonnie okamžitě poznala z toho, jak ono "jít" znělo, že to neznamená jen pro tuhle chvíli, ale navždycky. Elena odchází někam, kam žádný tranz ani sen nedosáhne.
A Stefan si to uvědomil také.
"Ještě chviličku," řekl a objal ji.
"Je mi to tak líto…"
"Eleno, počkej… musím ti říct…"
"Nemůžu!" Poprvé z té zářivé tváře zmizela vyrovnanost. Vyjadřovala nejen něžný smutek, ale přímo srdcervoucí žal. "Stefane, nemůžu počkat… strašně mě to mrzí." Vypadalo to, jako by ji něco táhlo zpět, vtahovalo od nich do nějaké jiné dimenze, kam Bonnie nedohlédla. Přebývat v pokoji.
Ale Eleniny oči nevypadaly pokojně. Lnuly ke Stefanovi. Vztáhla k němu ruku v marném gestu. Nedotkli se. Ať už Elena odcházela kamkoli, bylo to příliš daleko.
"Eleno…
prosím!" Byl to stejný hlas, kterým ji Stefan volal tenkrát ve svém pokoji. Jako by se mu lámalo srdce.
"Stefane," vykřikla a vztáhla za ním i druhou ruku.
Ale slábla a mizela před očima. Bonnie vzlykla a hrdlo se jí stáhlo. To není fér. Jediné, co si ti dva kdy přáli, bylo být spolu. A Elena teď odměnou za záchranu města a splnění své úlohy, kterou jí osud přidělil, bude od Stefana odloučená navěky. To prostě
není fér.
"Stefane," zavolala Elena znovu, ale její hlas zněl jako z veliké dálky. Záře už téměř pohasla. A pak, zatímco Bonnie přihlížela skrze závoj slz, zmizela docela.
A zanechala mýtinu opět tichou. Všichni byli pryč. Duchové Fell's Church, kteří na jedinou noc povstali, aby zabránili dalšímu prolévání krve. Jasný přízrak, který je vedl, zmizel beze stopy, a dokonce i měsíc a hvězdy se skryly za mraky.
Bonnie věděla, že vlhkost na Stefanově tváři není od deště.
Stál tam, hruď se mu dmula a hleděl na poslední místo, kde spatřili Eleninu záři. Všechna ta touha a bolest, kterou předtím občas Bonnie zahlédla na jeho tváři, nebyla ničím ve srovnání s tím, co tam viděla teď.
"To není fér," zašeptala. A pak to zakřičela k obloze a nestarala se, kterým bytostem křičí do tváře: "To není fér!"
Stefan dýchal stále rychleji. Pak také zvedl tvář - ne ve vzteku, ale v nesnesitelných mukách. Očima propátrával oblohu, jako by doufal, že tam zahlédne poslední stopu zlatého světla, nějaký záblesk záře. Ale nezahlédl. Bonnie viděla, jak jím otřásla křeč, jako když ho Klaus proklál oštěpem. A výkřik, který vyrazil, byl tím nejstrašnějším zvukem, který kdy slyšela.
"Eleno!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama