Upíří deníky - Temné shledání Kapitola 15 Část 1

21. července 2010 v 18:18 | Anduskaandy |  The Vampire Diaries - Knihy
15.KAPIOTLA, ČÁST 1

Klaus vykřikl. Ten výkřik připomněl Bonnii prehistorické predátory, jako byli šavlozubí tygři a obří mamuti. Spolu s výkřikem mu z úst vytekla zpěněná krev a změnila jeho pěkný obličej v masku zuřivé nenávisti.
Rukama se snažil dosáhnout na záda, aby uchopil jasanový kůl a vyrval ho ven. Ale byl zabodnutý příliš hluboko. Byl to dobrý hod.
"Damon," zašeptala Bonnie.
Stál na okraji mýtiny mezi duby. Zatímco přihlížela, pokročil o krok blíž ke Klausovi, pak o další; mrštné přískoky lovce, ze kterých čišel smrtící záměr.
A byl rozzlobený. Bonnie by utekla jen při pohledu na jeho tvář, kdyby neměla svaly strnulé hrůzou. V životě neviděla tolik zloby držené na tak tenkých otěžích.
"Pracky… pryč… od mého bratra," zopakoval téměř šeptem a aniž spustil pohled z Klause, učinil další krok.
Klaus znovu vykřikl, ale zoufalé pohyby rukou ustaly. "Ty pitomče! My spolu přece nemusíme bojovat! Říkal jsem ti to u toho domu! Můžeme se navzájem ignorovat!"
Damonův hlas nebyl o nic silnější než předtím. "Pracky pryč od mého bratra." Bonnie cítila, jak to v něm vře, příval Sil jako tsunami. Pokračoval tak tiše, že Bonnie musela napínat uši, aby mu rozuměla. "Než ti vyrvu srdce z těla."
Bonnie se konečně dokázala odlepit z místa. Ustoupila dozadu.
"Přece jsem ti to říkal!" křičel Klaus a u úst se mu objevila další pěna. Damon nedal nijak najevo, že jeho slova slyšel. Zdálo se, že se celou svou bytostí soustředí na Klausovo hrdlo, na jeho hruď, na tlukoucí srdce uvnitř, které se chystá vyrvat.
Klaus zvedl druhý, nezlomený oštěp a zaútočil jím.
Navzdory krvácení to vypadalo, že mu zbývá ještě mnoho sil. Útok byl náhlý, divoký a téměř se mu nedalo vyhnout. Bonnie viděla, jak mrštil kopím po Damonovi, a bezděčně zavřela oči. Když je o vteřinu později otevřela, uslyšela pleskot křídel.
Klaus bodnul přesně do míst, kde předtím stál Damon, ale teď se tu vznášel jen černý havran, kterému upadlo jediné pírko a zvolna se snášelo k zemi. Zatímco Bonnie zírala na tu scénu, síla útoku vynesla Klause do temnoty mimo mýtinu, kde zmizel.
Na lesy se sneslo hrobové ticho.
Bonnii pomalu opouštělo ochromení. Nejdřív šla a potom utíkala k místu, kde ležel Stefan. Když k němu doběhla, ani neotevřel oči; zdálo se, že je v bezvědomí. Klekla si vedle něho. A pak ucítila, jak se jí zmocňuje děsivý mír - jako když člověk dlouho plave v ledové vodě a začíná pociťovat první příznaky podchlazení. Kdyby už za sebou neměla tolik strašných zážitků, asi by s křikem utekla nebo propadla hysterii. Ale s tím, jak věci byly, to byl prostě poslední krok, poslední malý krůček mimo realitu. Do světa, který nemůže být pravdivý, a přesto je.
Protože to bylo zlé. Hodně zlé. Tak zlé, jak to jen mohlo být.
Nikdy neviděla nikoho takhle zraněného. Ani pana Tannera, který na svoje rány zemřel. Nic, co jí kdy vyprávěla Mary, nepomůže napravit tyhle rány. I kdyby měli Stefana na vozíku před operačním sálem, nebylo by to k ničemu.
Ve stavu toho úděsného klidu vzhlédla a všimla si černých křídel třepotajících se v měsíčním svitu. A pak se Damon objevil vedle ní a ona dokázala promluvit celkem logicky a rozumně:
"Pomůže, když dostane krev?"
Zdálo se, že ji neslyší. Oči měl úplně černé, jak měl roztažené zorničky. To stěží zvládané násilí, ten příval divoké energie, všechno bylo pryč. Poklekl a dotkl se tmavé hlavy na zemi.
"Stefane?"
Bonnie zavřela oči.
Damon má strach, uvědomila si. Damon má strach - Damon! - panebože, a já nevím, co mám dělat. Tady se nedá dělat nic. Všechno skončilo a my jsme všichni ztraceni a Damon se bojí o Stefana. On se o nic nepostará, on nezná řešení a někdo tohle musí dát do pořádku. Panebože, pomoz mi, protože já jsem tak hrozně vyděšená a Stefan umírá a Meredith a Matt jsou zranění a Klaus se určitě vrátí.
Otevřela oči a podívala se na Damona. Byl bledý a jeho obličej najednou vypadal děsivě mladý, když měl takhle roztažené zornice.
"Klaus se vrací," řekla Bonnie tiše. Už se Damona nebála. Už mezi nimi neležel rozdíl mezi staletími protřelou šelmou a sedmnáctiletou lidskou dívkou - tady, na hraně světa, byli jen dva lidé, Damon a Bonnie, kteří museli udělat to nejlepší, co umějí.
"Já vím," odpověděl Damon. Beze studu držel Stefana za ruku a působilo to naprosto logicky a přirozeně. Bonnie cítila, jak Stefanovi posílá své Síly, a také cítila, že to nestačí.
"Pomohla by mu krev?"
"Moc ne - možná trochu."
"Musíme vyzkoušet všechno, co by mohlo pomoct."
A Stefan zašeptal: "Ne."
Bonnie to překvapilo. Myslela, že je v bezvědomí. Ale oči měl teď otevřené, bdělé a žhavě zelené. Byly na něm to jediné živé.
"Nebuď blázen," řekl Damon tvrdším hlasem a svíral Stefanovu ruku, až mu klouby zbělaly. "Jsi těžce zraněný."
"Neporuším svůj slib." Ze Stefanova hlasu zaznívala stále ta neotřesitelná tvrdohlavost, přestože měl tvář úplně bílou. A když Damon otevřel znova pusu, bezpochyby aby mu řekl, že ho bude muset porušit, nebo mu Damon zpřeráží hnáty, Stefan dodal: "Zvlášť když to stejně nepomůže."
Rozhostilo se ticho, kdy se Bonnie pokoušela vyrovnat s tou syrovou pravdou. Tam, kde se teď nacházejí, na tomhle příšerném místě mimo veškerou realitu, je veškeré předstírání a falešné ujišťování k ničemu. Sem patří jen pravda. A Stefan jim říká pravdu.
Stále ještě se díval na svého bratra a Damon mu pohled vracel a veškerou tu divokou zuřivou energii soustředil na Stefana, stejně jako ji předtím soustředil na Klause. Jako by to nějak mohlo pomoct.
"Nejsem vážně zraněný, jsem mrtvý," řekl Stefan surově, pohled stále zaklesnutý s Damonovým. Jejich poslední a největší souboj, uvědomila si Bonnie. "A musíš odsud dostat Bonnii a ostatní."
"My tě neopustíme," vložila se do toho Bonnie. To byla pravda; tohle může říct.
"Musíte!"Stefan neodvrátil pohled od bratra. "Damone, ty víš, že mám pravdu. Klaus se každou chvíli vrátí. Nezahazuj svůj život. Nezahazuj jejich životy."
"Pendrek mi záleží na jejich životech," zasyčel Damon. Tohle je taky pravda, pomyslela si Bonnie a kupodivu ji to ani neurazilo. Tady je jediný život, na kterém Damonovi záleží - a není jeho vlastní.
"Ale ano, záleží!" štěkl Stefan. Svíral Damonovi ruku tak divoce, jako by soupeřili a mohl takhle Damona přinutit k souhlasu. "Elena měla jedno přání; no, a tohle je moje. Ty máš Síly, Damone. Chci, abys je použil na jejich ochranu."
"Stefane…" zašeptala Bonnie zoufale.
"Slib mi to," naléhal Stefan na Damona a pak se mu tvář sevřela návalem bolesti.
Dlouhé vteřiny Damon jen shlížel bratrovi do tváře. Pak řekl: "Slibuju," rychle a ostře jako úder dýkou. Pustil Stefanovu ruku, postavil se a obrátil se k Bonnii. "Tak pojď."
"Nemůžeme ho opustit…"
"Ale ano, můžeme." V Damonově tváři už nebylo vůbec nic mladého, nic zranitelného. "Ty a tvoji lidští přátelé odsud odejdete. se sem vrátím."
Bonnie zavrtěla hlavou. Matně si uvědomovala, že Damon Stefana nezrazuje, že v tuhle chvíli svým způsobem dává přednost Stefanovým ideálům před Stefanovým životem, ale všechno to pro ni bylo příliš nesrozumitelné a nepochopitelné. Nechápala to, a ani to nechtěla chápat. Jediné, co věděla, že tu Stefana nemůžou nechat takhle ležet.
"Půjdeš ihned," prohlásil Damon hlasem tvrdým jako ocel a natáhl se po ní. Bonnie byla připravena bojovat, ale vtom se stalo něco, co ukončilo veškeré debaty. Ozvalo se prásknutí jako od obřího biče a záblesk světla tak jasného, že Bonnii na chvíli oslepilo. Když konečně zase viděla, spatřila plameny šlehající z nově vyryté díry u kořenů stromu.
Klaus se vrátil. A s bleskem.
Bonnie na něj pohlédla, na jedinou pohybující se postavu na mýtině. Mával zakrváceným jasanovým kůlem, který si vyrval ze zad, jako nějakou krvavou trofejí.
Hromosvod, napadlo Bonnii nelogicky, a pak nastal další třesk.
Uhodilo z čistého nebe a blesk jako obří modrobílá vidlice ozářil všechno kolem jako slunce za poledne. Bonnie sledovala, jak blesky tříští jeden strom za druhým, blíž a blíž k nim. Plameny se plazily po kmenech vzhůru jako vyhladovělí rudí draci.
Stromy po obou stranách místa, kde stála, explodovaly s tak hlasitým třeskem, že spíš cítila, než slyšela, jak jí proniká ušními bubínky. Damon, který měl citlivější oči, vztáhl ruku, aby je ochránil.
Pak vykřikl: "Klausi!" a vyrazil k němu. Teď už nebyl šelmou na lovu; tohle byl smrtící výpad. Výboj rychlosti útočícího levharta nebo vlka.
Blesk ho zasáhl v půli skoku.
Bonnie při tom pohledu vykřikla a vyskočila na nohy. Objevil se modrý záblesk a zápach spáleniny a pak jen viděla Damona ležet nehybně tváří k zemi. Všimla si, že z něj stoupají jemné proužky dýmu, stejně jako ze zasažených stromů.
Oněmělá hrůzou pohlédla na Klause.
Vykračoval si mýtinou a držel svůj krvavý klacek jako golfovou hůl. Když procházel kolem Damona, sklonil se nad ním a usmál se. Bonnie měla chuť znovu zakřičet, ale neměla dechu nazbyt. Připadalo jí, že tu už nezbyl žádný vzduch, kterého by se mohla nadechnout.
"S tebou si to vyřídím později," ušklíbl se Klaus na omdlelého Damona. Pak pozvedl tvář k Bonnii.
"Teď ty," oznámil jí. "S tebou si to vyřídím hned."
Chvilku jí trvalo, než pochopila, že se nedívá na ni, ale na Stefana. Ty elektrizující modré oči byly upřené na Stefanovu tvář. Pak sjely k jeho zakrvácené hrudi.
"Teď tě sežeru, Salvatore."
Bonnie zůstala sama. Jediná, kdo ještě stál na nohou. A měla strach.
Ale věděla, co musí udělat.
Znovu klesla na kolena vedle Stefana.
Tak takhle to teda skončí, pomyslela si. Klekneš si vedle svého rytíře a budeš čelit nepříteli.
Podívala se na Klause a posunula se tak, aby svým tělem chránila Stefana. Zdálo se, že si jí poprvé opravdu všiml. Zamračil se, jako by v salátu našel brouka. Rudooranžové světlo ohňů mu pohrávalo na tváři.
"Vypadni mi z cesty."
"Ne."
Tohle je začátek konce. Jen tak, jednoduše, řekneš jedno slovo a pak umřeš za letní noci. Za letní noci, kdy září měsíc a hvězdy a ohně planou jako obětní plameny, kterými kdysi druidové vyvolávali své mrtvé.
"Bonnie, jdi," zasténal Stefan bolestně. "Zmiz, dokud můžeš."
"Ne," odpověděla Bonnie. Promiň, Eleno, pomyslela si. Nedokázala jsem ho zachránit. Tohle je všechno, co dokážu.
"Vypadni mi z cesty."
"Ne." Může stát v cestě a dát Stefanovi šanci umřít v klidu, a ne s Klausovými zuby na hrdle. Možná už to není nijak velký rozdíl, ale víc pro něj prostě nedokáže udělat.
"Bonnie…" zašeptal Stefan.
"Ty snad nevíš, kdo jsem, děvče? Kráčel jsem po boku samotného ďábla. Když mi uhneš, nechám tě umřít rychle."
Bonnii zradil hlas. Jenom zavrtěla hlavou.
Klaus zaklonil hlavu a pustě se rozchechtal. Vyteklo i něco málo krve. "Tak dobře," řekl. "Uděláme to po tvém. Půjdete oba najednou."
Za letní noci, šeptala si Bonnie. Za večera slunovratu. Kdy je hranice mezi světy nejtenčí.
"Řekni dobrou noc, srdíčko… jako v té písničce 'Goodnight Sweetheart'…"
Nebyl čas na tranz ani na cokoli jiného. Nebyl čas na nic, než na jediné zoufalé zvolání.
"Eleno!" vykřikla Bonnie. "Eleno! Eleno!"
Klaus ucouvl.
Na okamžik se zdálo, že samotné její jméno ho dokáže vyplašit. Nebo že čeká, že snad Bonniin výkřik dojde nějaké odpovědi. Stál tam a naslouchal.
Bonnie sebrala všechny své schopnosti, vložila do toho výkřiku úplně všechno, všechnu touhu a zoufalství vykřičela do prázdnoty vesmíru.
A pocítila… jen tu prázdnotu.
Nic nenarušilo letní noc, kromě zvuků praskajícího ohně. Klaus se otočil zpět k Bonnii a Stefanovi a zašklebil se.
Pak si Bonnie všimla mlhy, která se začala přikrádat při zemi.
Ne, to nemůže být mlha. To musí být dým z ohně. Ale nechoval se tak. Svíjel se při zemi a pak se vzedmul do výše jako drobný prachový vír. Získávalo to tvar vzdáleně připomínající mužskou postavu.
O kus dál se objevil další. Pak Bonnie zahlédla třetího. To samé se dělo všude kolem.
Mlha se plížila při zemi mezi stromy. Tvořila jezírka, každé samostatné a ohraničené. Bonnie, která jen němě přihlížela, dokázala skrz každé z nich vidět duby i plameny ohňů i cihly z komína. Klaus se přestal usmívat, přestal se pohybovat a pozoroval to také.
Bonnie se obrátila ke Stefanovi, neschopná ani formulovat otázku.
"Neklidné duše," zašeptal chraplavě. "Slunovrat."
Bonnie pochopila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama